Mateřská láska aneb já bych Tě láskou sněd

29.06.2018 19:01

Kolikrát jste už za svůj život slyšeli, že těhotenství je nejkrásnější období života ženy a mateřství tím jen pokračuje? Kolikrát jste viděli obrázky rozzářených maminek a šťastných miminek různě po internetu, v časopisech i knihách? Kolikrát Vám někdo řekl, že „ho/ji přece musíš milovat“ od první chvíle, kdy ho ucítíš/uvidíš/držíš v náručí? A víte, že to jsou všechno představy, domněnky, obrazy a iluze, které v realitě mohou být úplně jinak? Mateřská láska je samozřejmě něco nádherného, vztah matky a dítěte je jedinečný, neopakovatelný a může být nádherný… ale může být také zdrojem veliké bolesti a nemusí být „samozřejmý“. Těmito obrazy „šťastné a dokonalé maminky“ může nesmírně trpět pocit mateřské kompetence, osobní integrity a sebedůvěry ženy.

Dnes a denně jsme různými zdroji krmeni tím, jak má vše vypadat. My sami, naše vztahy, práce,… těhotenství, porod, šestinedělí, role rodiče, mateřství, všechno. Většinou jsou to obrazy úspěšných, radostných a nádherných zážitků. Maminka září štěstím, protože právě zjistila, že čeká miminko. Kypí životem, zatímco jí miminko v bříšku roste. Porodí ho tak, jak si představuje, zdravě a přirozeně, a ve stejném duchu vše pokračuje… Porodí a hned vypadá svěže, čile, má „svou“ postavu. Jenže, co když to tak není? Samozřejmě, že je nádherné, když všechno od začátku klape, plyne hezky, harmonicky, úžasně a nádherně. Ale dokážeme připustit, že někdo to má jinak? A nesoudit ho? Že někdo tohle období může prožívat nesmírně bolestně? Že obraz mateřství po porodu ale nejen po něm může vypadat i úplně jinak? A že to je v pořádku? Resp. že se za tím třeba něco důležitého skrývá? Slyšeli jste třeba o pojmu těhotenská deprese? V poslední době často narážím na názory, že tyhle „negativní“ stavy jsou vlastně nepřípustné. Takhle se nemůžeš cítit. Je to přece tvoje dítě. Je to radost, je to krása, musíš ho přece milovat... Ano, je to velký dar… ale zkuste se podívat, co je za těmi „negativními“ pocity, co žije maminka, kterou třeba klátí těhotenská deprese nebo svou mateřskou cestou prochází se záplavou slz, zloby, pocitů selhání, apod. Která si „hledá“ cestu k dítěti, které nosí pod srdcem, nebo ho už porodila. Ono pak to souzení, jaký kdo je… nás možná přejde. Poslední dobou se i na internetu množí autentické fotografie žen po porodu – nepřikrášlené, pravdivé, s velkými porodnickými kalhotkami a vložkami, čerstvou jizvou po císařském řezu. Nejsme na to zvyklí. Jsme zvyklí na umělé obrazy, nikoli na upřímnost, realitu, která někoho možná pohoršuje, ale prostě JE.

Na tom, jak prožíváme těhotenství, porod i mateřství se podílí mnoho faktorů – na straně rodiče (rodičů – protože pozor na to! Rodiče jsou vždycky dva. Další mylný předpoklad, který ale čtete VŠUDE! je, že za všemi útrapami stojí MATKA… joo, kdyby existovalo neposkvrněné početí, tak možná ano.). Ale i na straně děťátka. Na tohle téma bych sama mohla hovořit hodiny a hodiny, protože spolu s oběma syny jsme zažili a stále zažíváme velkou školu a učení.

Nicméně, co se může podílet na tom, že „nejkrásnější období života“ je tím nejtemnějším:

  • Naše minulé zkušenosti – z našeho dětství, ale také minulých životů. Kolik jsme asi za celou existenci naší duše prošli traumatických zážitků spojených s dětstvím a rodičovstvím? Jaké bylo naše dětství? Jaký máme vztah k sobě jako ženě a ke svému tělu? Zažili jsme někdy během svého života nějakou formu násilí? Co jsme kdy slyšeli o těhotenství, porodech a roli rodiče? Čeho se bojíme?

  • Naše aktuální sociální situace – je maminka sama? Bez funkční záchranné sociální sítě? Tím nemyslím dostatek přátel na facebooku, ale opravdovou podporu lidí, kteří jsou kolem ní, a říká se jim rodina. Cítí se být maminka milována, v bezpečí a pohodě? Jaké jsou její vztahy s okolím?

  • Jak je nám fyzicky a psychicky během těhotenství? Probíhá vše hladce, nebo jsou nějaké komplikace? Cítím se psychicky v pohodě nebo trpím úzkostmi, strachy, depresemi?

  • Jak proběhl porod a první chvíle po něm? Kde jsem rodila, kým jsem byla obklopena a jak se tito lidé ke mně a mému miminku chovali?

  • Co si nese naše miminko ze své cesty napříč univerzem a lidskou existencí? Je "v pohodě", nebo má nějaké problémy, třeba zdravotní?

  • … a mnoho dalšího

Mým záměrem teď není Vás vystrašit :) Jen poukázat na to, že nic není černobílé, nebo růžové. Že cesta k lásce k dítěti někdy může být lemována velikou bolestí a může být hodně náročná. Že porodem to nekončí, ale začíná – dlouhá cesta, na které nás dennodenně potkávají různé radosti i strasti a kterou si dopředu nikdy nedokážeme představit… Že některé děti jsou „v pohodě“, a některé neskutečně náročné… a že i my za sebou máme určitou historii a podmínky, které nás jako rodiče a náš vztah k děťátku formují. A že to někdy není „hezké“. Ale také chci říct, že se s tím dá něco dělat. Protože vždycky je to CESTA, která má nějaký začátek a někam pokračuje. A my máme možnosti a nástroje, jak tu cestu ovlivnit…Někdy pomůže věci přijmout, jak jsou, někdy je vhodné vydat se po cestě terapie. Možnosti jsou neomezené...

Průvodkyní tomuto článku i tématu je tato panenka... Panenka zasvěcená právě mateřství, jeho přijetí...