Jak na strašidla v hlavě

"Mami, já mám divné myšlenky, já mám strašidla v hlavě."  Přišel jednoho večera můj mladší, šestiletý syn. "Aha? Tak pojď, půjdem si spolu lehnout a posvítíme si na ně."
 
A tak jsme si spolu lehli do postele a povídali si. O tom, že strašidla/tíživé myšlenky může poslat pryč a že do jeho hlavy posvítíme světýlkem a do srdce láskou. A zatímco jsme si takhle povídali, dávala jsem mu Access bars, hluboce uvolňující a relaxační techniku na pročištění hlavy i těla. A on se usmíval víc a víc, a pak se mu očka rozzářila... až se mu nakonec začala zavírat a usnul se spokojeným výrazem na rtech. "Dobrou noc, mami, tohle mi pomohlo." A ráno "mami, ty barsy mi pomohly, dneska chci zase."
"Tak jo."
 
My si doma povídáme na rovinu. Když vidí bubáky, netvrdím jim, že nevidí, nebo že neexistují. Když zažívají emoce, uznáváme je, necháváme jim prostor, nebojíme se jich. Vždyť i já mám někdy splín a jindy jsem trojhlavá saň. To pak někdy přijde starší a říká "mami pojď, dám Ti barsy." Je skvělé, že máme nástroje, díky kterým si můžeme pomoct - vypnout hlavu, cítit se lehce, nic neřešit a poslat bubáky tam, kam patří.
 
Sebepéče, sebereflexe, čas pro sebe k utřídění a pojmenování toho, co se v nás odehrává, nebo jednoduše čas, kdy vypneme a jsme sami se sebou, jsou nezbytné pro zdraví psychické i fyzické. Pro pohodu na těle i na duši. Pro to, abychom pak zase mohli být v lepším kontaktu jak se sebou, tak druhými. Když jsme v jednom kolotoči, zahlceni prací, požadavky a očekáváními z venku, a tento oddechový čas si nedopřáváme, může se snadno stát, že to přepískneme a někde to bouchne – uvnitř nebo venku.
 
Buďme k sobě laskaví, pečujme o sebe touto cestou, ať můžeme zářit, planout, nikoli však vyhořet.

Krásný čas,
Nemetona