Cesta k emocím...
Jsme lidé. Jsme bytosti z masa a kostí a pevných částic, stejně jako „neviditelných“ vláken, tvarů, „orgánů“ psychických. Máme své fyzické vjemy, stejně jako psychické pocity. Máme emoce – cesty, kterými se naše psychika, ale i fyzický stav, ohlašují, projevují, dávají najevo svůj aktuální status.
Když se podíváte na děti, projevují své emoce naprosto svobodně a přirozeně. A nás dospělé to někdy tak moc obtěžuje – to, že dávají najevo, jak se právě teď cítí. Dokud nemluví, a dokud jejich řeč není dostatečně rozvinutá, nemají ani jinou možnost, aby nás informovaly o tom, jak se jim daří. V tu chvíli nepotřebují své emoce potlačit, potřebují, abychom byli s nimi a jejich emoce uznali. Děti se nerozmýšlí, jestli mohou plakat, nebo naopak se smát. Jestli je vhodné se rozzlobit, protože se jim právě děje něco, co se jim opravdu nelíbí. Jestli teď mají projevit strach…
A co my dospělí? Jak často si plně uvědomujeme, jak se skutečně cítíme? A jak často své skutečné pocity opravdu dáváme najevo?
Ve většině případů jsme se naučili své emoce potlačovat, protože byly vyhodnoceny jako nevhodné. Hlavně ty „negativní“. Neplakej, nevztekej se, nekřič, neřvi, neboj, nefňukej,… A tak jsme postupně úplně zapomněli, že tyhle naše „nevhodné“ emoce jsou naší přirozenou součástí a vlastně nás navádí – ukazují nám cestu, pomáhají nám se zorientovat v sobě, v tom, co se děje kolem nás, v tom, jak na to reagujeme. Ve většině případů bylo potřeba naši emoci co nejrychleji odsunout, potlačit, zahnat, odvést pozornost. Jenže, co se pak stalo? Kromě toho, že tato emoce zůstala nevyjádřená (a tudíž se usadila někde v našem těle, pochválena budiž psychosomatiko), naučili jsme se ji nebrat jako směrodatnou a pro nás důležitou. Časem se z nás staly možná „zmatené včely“, které sice něco cítí (svůj směr, který ukazuje vnitřní pocit), ale poletují zběsile ve snaze hlavně se mu vyhnout, to, co cítí potlačit. Jenže – víte, co se stane se včelou, když nenajde cestu domů? Možná proto nás tak štvou projevy dětí, protože my sami jsme si je zakázali.
Přitom práce s emocemi není nikterak náročná a nemusí být ani dlouhá – když si dovolíme tady a teď prožít to, co opravdu potřebujeme, nebráníme si ani my, ani nikdo druhý (v lepším případě nás tento druhý chápe, respektuje, podporuje, umožní nám svobodně se vyjádřit), odžít emoci může být jednak rychlé (v závislosti na tom, čeho se týká, nebo co zrovna prožíváme), hlavně však osvobozující. Karla McLaren, která se celoživotně věnuje studiu emocí, píše ve své knize Řeč emocí. Co se vám emoce snaží říct, na straně 18 následující:
„Zdravý hněv například představuje důstojného strážce nebo správce hranic psychiky, avšak většina sdělení o hněvu se zaměřuje na nezdravé formy jeho projevu, jakými jsou vztek a zuřivost, nebo na důsledky jeho potlačení, jako je zášť, apatie a deprese. Žal skýtá životodárnou schopnost přizpůsobit se, obnovuje naši energii, přesto jen málo lidí žal vítá. Většina lidí jej sotva unese. Deprese nepředstavuje jednu samostatnou emoci, je to zvláště důmyslná konstelace více faktorů, která v psychice spouští životně důležitý signál STOP. Zdravý a vhodně nasměrovaný strach představuje naši intuici, bez které bychom byli v neustálém ohrožení. Toto poznání je však v přímém kontrastu s obecně přijatými poučkami o strachu.“
Emoce nejsou naši nepřátelé. Naopak. Jsou našimi nejlepšími přáteli. Zkusme jim občas naslouchat.
Na závěr malá léčivá „pohádka“. Pro Vás, kteří se nacházíte v blízkosti člověka, jenž aktuálně prožívá „těžkou chvíli“, nebo se Vám svěřil s něčím těžkým, nebo před Vámi právě projevil své (bolestné) emoce, ale i pro Vás samotné, přidávám krásné krátké video o tom, co je to empatie, a jaký je rozdíl mezí ní a sympatií – aneb pohádka o tom, co v tu chvíli daný člověk opravdu potřebuje:
https://www.youtube.com/watch?v=ZOKHGb3QCL8
(video je v angličtině, s možností zapnout si české titulky)
Až „to“ na vás někdy přijde, nebo na někoho ve Vaší blízkosti, zkuste to jinak, než jako obvykle (pokud jste zvyklí emoce spíše odsouvat, nevšímat si jich, potlačovat je). Vzpomeňte si třeba na to krátké video a na spojení a lásku, které empatie (k nám samým i druhým) vytváří – když emocím nebráníme. Nebo si vzpomeňte, jak to bývá u dětí – když mají možnost vyjádřit svou emoci plně, někdy zase celkem rychle „přepnou“ a na uslzené nebo uvztekané tvářičce se vykouzlí úsměv.
S úctou,
Markéta
P. S. Znám to sama se sebou, znám to se svými dětmi, klienty, ženami, které doprovázím… někdy není potřeba nic jiného, než vyjádřit účast, prostě být. Čirá přítomnost a prosté bytí s emocemi je nejzákladnější „technikou“ práce s nimi. Možností je ale více, záleží, jak moc se jim chcete věnovat a jejich poselství poznat. Své emoce můžeme poznávat při tanci, v hudbě, ve své tvořivosti. I proto tak moc miluji arteterapii, která výtvarnou cestou pomáhá prozkoumávat náš emoční svět.
