O tkaní a důvěře
13.12.2021 17:46
Občas se nám v životě stane, že potkáme něco či někoho a přesně víme, že to je to ono. To, co sytí naší duši, co nás víc přivádí k životu, co nás naplňuje radostí a lehkostí, prostě TO VÍME. JE TO ONO. Někdy ale není TEN čas.
Přibližně před rokem jsem jedno takové volání zaslechla. Tahle setkání třetího druhu si člověk nenaplánuje, nevymyslí dopředu. Prostě to přijde, buch, a je to. Podobně to bylo s Boženkou. Rozumějte, nemyslím teď konkrétní osobu, i když to jméno se ke konkrétní osobě váže. K mojí babičce, která celý život, společně se svým mužem Mirkem, mým dědou, pracovala v tkalcovské dílně.
A tak jsem se jednoho podzimního dne loni zbláznila, protože rozumných věcí v té době bylo až až, a srdcem se rozhodla. Asi týden na to, mi doma s pomocí kamaráda z Brna přistála Glimakra. Veeeliký tkalcovský stav přes celou místnost. Boženka, podle mojí babičky, shodou okolností téměř rok po tom, co umřel můj poslední a milovaný dědeček, její manžel. Strašně jsem se těšila na to, co nás s Boženkou spolu čeká... na to, jak s každou nitkou, která mi projde rukama, pošlu pozdrav těm blízkým a milovaným, kteří tu už nejsou, a se kterými jsem si povídala o žakárových vzorech, čluncích, o tkaní.
Bohužel, nebyla ta správná doba. Pár týdnů na to už stav putoval jinam, srdce mě bolelo, ale okolnosti v tu chvíli mému tkaní nepřály. Touha ale zůstala a sílila. Dělala jsem si malinké projekty na drobném hřebíčkovém nebo hřebenovém stávku, ale čím dál víc jsem cítila, že už mi to nestačí. Že mé prsty, které tak rády přebírají vlákna příze, se potřebují více rozběhnout po osnově...
A v tu chvíli přichází hlava a srdce a hádají se (pardon, hlava se hádá) o tom, že toto a ono, a že ne. Hlava dlouho vyhrávala... "Rozumné" důvody se vždycky najdou. Ale pak mi jeden kamarád řekl: "tak prostě uzavřeme dohodu, do příštího května Ty budeš mít stav a já dílnu." Ha! Ne, to přece nejde! A hlava už zas vymýšlela. A shodou okolností opět v době, kdy "rozumných" věcí bylo až moc.
A tak jsem se jednoho podzimního dne zbláznila a srdcem se rozhodla. Proč čekat až do května... Vítej, teď už Tě nedám a těším se na to, co spolu vymyslíme.
Naše cesta se skládá z postupných kroků, někdy to vypadá všechno marně, protože máme pocit, že se vzdáváme něčeho důležitého, cenného, toho pravého... A pro mě tahle roční cesta od stavu ke stavu je nejen o tkaní, ale nese v sobě ještě další silnou symboliku. Je například o důvěře, že vše se v pravý čas poskládá, že vše má svůj čas, a že to, co někdy možná ztratíme, se k nám zase možná někdy vrátí, i když jinak a jindy, než jak jsme si představovali.
Důvěru v naši cestu,
sílu čelit výzvám na ní
a odvahu kráčet po ní srdcem
Markéta
p.s. mistr tkadlec a snovač mi přišel dát požehnání, děkuju.
