Poselství z Posvátného háje - červen 2019
Denní poselství už nějakou dobu na stránkách Nemetona - Posvátný háj nevídáte. Napadlo mě ale, že by nás mohla provázet poselství měsíční... a jaká jiná, než od Andělů stromů, když jsme v Posvátném háji.
Tak tedy první měsíční stromová zpráva pro Vás, pro měsíc červen, se kterým se spojil anděl, duše Olše:
Co cítíte, když se podíváte na její obrázek? Jak Vám je?
Olše přináší hluboký klid, uvolnění a plynutí, laskavou útěchu... roste na břehu potoka a dovoluje vodě, aby odnesla veškerou tíži, bolest, napětí. Plyne, nechává plynout a odplynout. Ukazuje nám, že není potřeba stále něco řešit, ale v mnoha situacích vůbec nejednat a "jenom být". Dovolit své vnitřní vodě (emocím) proudit a tím se očistit, osvobodit. Naše emoce nás totiž odkazují nejen k prožívání krásných věcí, ale i toho těžkého... a když si je dovolíme prožít, nemusí se pak ukládat hluboko v těle a někdy později pak nečekaně "zaútočit ze zálohy".
V posledních týdnech doslova fyzicky vnímám, že ani není jiná možnost - pokud své pocity zas a znova zatlačíme nějakou nesmyslnou aktivitou, doženou nás jindy a v mnohem větší intenzitě. Může to být těžké, dovolit svým emocím proudit, obzvlášť pokud jsme nikdy nezažili bezpečný a chápavý prostor, v němž by nás nikdo neodsuzoval, neponižoval a nepotlačoval to, co cítíme. Obzvlášť pokud to jsou emoce, které jsou tíživé, smutné, "negativní". Může to být těžké v době, kdy se na nás ze všech stran sociálních médií valí pozitivní a úsměvy nabité fotky a příspěvky, a my pak můžeme nabýt pocitu, že je teda s námi něco hodně špatně, když tady teď brečíme, utápíme se v bolesti tělesné i duševní, když nás něco trápí. Když své emoce a hluboké vnitřní prožívání ale potlačíme, přichází stagnace... voda těžkne a zahnívá i v rybníku a potoce, pokud chybí dostatečný proud a jeho přirozená obnova. Totéž se děje i v nás, pokud své emoce brzdíme.
Je čas nechat naši vnitřní vodu plynout... jedině tak se můžeme uzdravit na duši i na těle 
Za sebe můžu říct (a je to taky jeden z důvodů, proč Vám teď moc často nepíšu), že u mě aktuálně probíhá tak silná emoční očista, že jdu často do kolen a ještě níž. Někdy to trvá chvíli, někdy celé dlouhé dny. Emoce se střídají jedna za druhou, neskutečným tempem přichází jedna vlna za druhou, a i když jsou dny, kdy se cítím opravdu na dně a jen pláču nebo se vztekám (a pak pláču), vím, že je to v pořádku. I když mám pocit, že se rozpadám já i můj svět. Protože až se ta vlna převalí, budu zas o něco lehčí. Slzy odplavují bolest, slzy jsou očistné, pláč, do kterého si dovolíme vložit vše (tak jak naplno prožíváme třeba radost), může být neskutečně úlevný (ale věřte, že když je toho někdy moc, taky si už říkám "do prkýnka už stačí" - no po pravdě používám trochu ostřejší slova).
Vůbec netvrdím, že máte začít plakat 
Jen popisuji svůj proces, protože pokud někdo z Vás třeba prožívá něco podobného, možná mu pomůže pocit, že není sám. Že to, co prožívá, není známka šílenství (ani punku), ale že je to přirozený proces, kterým duše a tělo vyplavují bolest, kterou už si nechtějí nést dál. Proces, v němž naše emoce fungují jako turistické značky a směrovky Protože nás vedou, abychom je následovali a podívali se na ně, prožili, pochopili a nechali jít... Pokud se tomu otevřeme, emoce pro nás mají důležitá poselství, hluboké zprávy o situacích, vztazích, lidech,... o tom jak je prožíváme, vnímáme, jak se na svět díváme, a že to jde i jinak. A hlavně o tom, jak vnímáme sebe. Někdy stačí emoci či určitý prožitek opravdu zdravě prožít a nechat odplynout. Pokud jsou spojeny s hlubším tématem, které nás už nějakou dobu trápí, je mnoho cest a způsobů, jakými s nimi lze pracovat, jak je lze uzdravit... stačí najít ten způsob, který vyhovuje Vám.
Přeji Vám z Posvátného lesa krásný čas,
úlevný a plynoucí
Nemetona
